Carmen tristis
Pozdě je již z večera,
po zděných domech slunko klouže a stín je halí do šera.
Zpívá si slavík píseň svoji,
zpitý těžkým horkým vzduchem, a neví kde mu hlava stojí.
Nebe se mračny zakrývá,
nebezpečně v dáli hřmí a slavík si už nezpívá.
Po malých kapkách padá voda v prach.
Pomalých mraků černý příliv v slavíkovi vzbudí strach.
Dub silný v poli stojí,
duben ho listím ověnčil, toť úkryt pro ty jenž se deště bojí.
Tak slavík dech svůj zatají,
ta krutá bouře hledá ho, vítr a déšť dubem cloumají.
Když na nebi se mraky trhají,
kdy žhavý slunce kotouč se naposled objeví,
než ztratí se za lesy docela,
nežádá slavík ničeho, než jako fénix povstat z popela.
Tato báseň je zajímavá snad jedině tím, že se rýmuje i pozpátku:
Arečev z žij ej ědzop,
areš od ílah ej níts a ežuolk oknuls hcemod hcýnědz op.
Ijovs ňesíp kívals is ávípz,
íjots avalh um edk íven a, mehcudzv mýkroh mýkžět ýtipz.
Ávýrkaz ynčarm es eben,
ávípzen žu is kívals a ímřh ilád v ěnčepzeben.
Hcarp v adov ádap hcákpak hcýlam op.
Hcarts ídubzv ivokívals v vilířp ýnreč ůkarm hcýlamop.
Íjots ilop v ýnlis bud,
Íjob ětšed es žnej yt orp tyrkú ťot, ličněvo mítsil oh nebud.
Íjataz jůvs hced kívals kat,
íjamuolc mebud ťšéd a rtív, oh ádelh eřuob áturk at.
Íjahrt ykarm es iben an žydk,
ívejbo delsopan es čuotok ecnuls ývahž ydk,
alecod ysel az es ítartz žen,
alepop z tatsvop xinéf okaj žen, ohečin kívals ádážen.
