Nahá
Leží tu nahá,
a chlad na ni sahá.
Zprvu jen nesměle,
líbá ji něžně po těle,
a dotykem, jenž chladí,
jí horká záda hladí.
A pak, když vidí,
že dívka sní,
on přitulí se blíže k ní,
a více se už nestydí.
Spící dívce nevadí,
když stehna jí něžně pohladí,
když prsa jí sevře do dlaní,
když nad ní se lehce nakloní,
a šeptá, že chce být jenom s ní.
Dívka ze sna vzdychá tiše,
když líbá jí níž a níž na břiše.
A když nazpaměť zná každé zákoutí,
pak najednou se zarmoutí,
že je jenom závan, který studí,
a který spáče v noci budí.
Na kraji postele tiše sedí,
na spící dívku smutně hledí,
jak leží tu nahá,
a je mu tak drahá,
jak zimou se celá chvěje,
a on ji svým tělem nezahřeje.
A v jeho očích střípek ledu -
- já vysvětlit to nedovedu -
- roztál a po tváři mu slza stéká,
ze sněhu a z ledu ho vysvléká,
a proto není dívce zima,
když lehne si do jejího klína.
Pak ráno, když do zimy znovu se odívá,
dívka spí a sladce se usmívá,
políbí ji na hebkou kůži,
a na sklo okna vykouzlí pro ni růži.
