Šílená zvěř
Koho by potkal medvěd hnědý,
ten zajisté byl by hrůzou bledý,
však zato že MNĚ vlez do stanu,
já to zvíře drzé dostanu.
Možná je tato reakce prudká,
však můj stan není kadibudka,
a když už chce do stanu a ne ven
tak ne když je zrovna obsazen.
Vyzbrojen pouze větví a sítí,
co uplet jsem ze zubní niti,
vydám se tiše do noci,
mědvědu těžko je pomoci.
Visela mlha nad plání
když vyruším ho při snídani.
Medvěd byl zabrán krávou dost
tak abych si získal pozornost
dloubnu ho klackem do podpaždí
snad ho to moc nerozdráždí.
Využil jsem překvapení,
medvěd boje schopen není,
vrhnul jsem přes něj hustou síť
a nehnu se z místa ni o píď.
"Ochutnej prohru, divá zvěři!
Když příroda se mnou síly měří,
já, ač jen skromně ozbrojen,
nikdy neskončím poražen!"
Abych svá slova zdůraznil
praštil jsem ho ze všech sil.
Dále pak musím zdůraznit,
že za to může ta hloupá nit,
že medvěd, ač zdánlivě znehybněn,
náhle se sápe po hrdle mém.
Jistě bych ho lehce zbil,
však o kořen jsem se zachytil
a v tom lítém zápalu boje,
já ztratil vědomí svoje.
Když do nočního nebe
a do klidu, jenž zebe,
jsem rozbolavěn procitnul,
jen vítr v dlouhé trávě dul,
a ten medvěd ležel opodál,
já vítězně jsem z bláta vstal,
a jak dávný lovec do ticha
zařval jsem a kop ho do břicha.
"Ty nebudeš už rdousit krávy,
těším se na ranní zprávy,
jak sám a o sobě nevěda
já přemohl hrdinně medvěda!"
Místo toho jsem se lek,
když ráno jsem četl titulek,
že turista, značně rozrušen,
medvěda zřel při výletu svém,
jenž zřejmě, ač zdál se býti zdráv,
zemřel na nemoc šílených krav.
